Novinky

Kandidáti do Výboru ČOSKF ČLS JEP pro volební období 2023−2026

 1)

2)

3)

4) 

5) 

6)

7)

8)

Kandidáti do Revizní komise ČOSKF ČLS JEP na volební období 2023−2026

1)

2)

3)

Ve dnech 22. až 24. září 2022 se v Praze uskutečnil VIII. kongres klinické mikrobiologie, infekčních nemocí a epidemiologie – KMINE 2022.

Jeden z programových bloků byl věnován klinické farmacii a připraven ve spolupráci s ČOSKF.

V rámci tohoto bloku zazněly následující příspěvky:

• Gregorová J. Farmakokinetika léků při poruše funkce ledvin
• Dvořáčková E. Terapeutické monitorování ATB I
• Hartinger J. Terapeutické monitorování ATB II
• Linhartová A. Lékové interakce v oblasti jaterních cytochromů

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

22. října 2022 od 11:30 do 13:00 h v rámci 11. kongresu České odborné společnosti klinické farmacie proběhne shromáždění členů a volby do volených orgánů ČOSKF ČLS JEP.
Místem shromáždění bude přednáškový sál Ústřední vojenské nemocnice − Vojenské fakultní nemocnice Praha.

Účast na tomto shromáždění není podmíněná účastí na odborné části kongresu a nepodléhá žádnému kongresovému poplatku.

Každý řádný člen společnosti má právo předložit materiály k projednání na shromáždění členů. Prosíme proto všechny členy České odborné společnosti klinické farmacie, aby nejpozději do 10. září 2022 zaslali své návrhy a to písemně na adresu: PharmDr. Jana Gregorová, Ph.D., Oddělení klinické farmacie, Fakultní nemocnice Bulovka, Budínova 2, Praha 8, 180 00 nebo emailem na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Každý řádný člen společnosti má právo volit a být volen do výboru a revizní komise odborné společnosti. Člen společnosti, který chce být volen, projevuje svoje rozhodnutí tím, že kandiduje.

Co musí člen společnosti udělat, když chcete kandidovat?

1. Vyplnit tabulku č.1 nebo 2 podle toho, do jakého orgánu chce kandidovat (viz příloha)
2. Kromě základních údajů uvést také krátkou anotaci, proč kandiduje
3. Vyplněnou tabulku poslat do 10. září 2022 emailem na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Na základě tohoto bude Vaše jméno uvedeno na kandidátní listinu.

Všichni kandidáti budou kolem 15. září 2022 osloveni a budou mít možnost v rámci předvolební kampaně více představit své vize − čím a jak, chtějí přispět k rozvoji společnosti, oboru atd.

S pozdravem

PharmDr. Jana Gregorová, Ph.D.
předsedkyně ČOSKF ČLS JEP

Zemřel pan profesor Jaroslav Květina

17. července 2022 skonal ve věku 92 let prof. Jaroslav Květina, zakladatel klinické farmacie v České republice, dlouholetý děkan Farmaceutické fakulty v Hradci Králové a jeden ze tří východočeských akademiků. Byl častým hostem na kongresech ČOSKF a rozvoj klinické farmacie významně podporoval.  S velikou úctou se skláníme před jeho odkazem a chceme poděkovat za jeho pomoc našemu oboru. Jako ohlédnutí za životem tohoto výjimečného člověka si dovolujeme přinést dříve nepublikovaný autorizovaný rozhovor, který vznikl pro časopis "Onkologická farmacie" v roce 2013. 

Pan prof. Jaroslav Květina na 10. kongresu České odborné společnosti klinické farmacie (ÚVN, Praha 2021)

Rozhovor s panem prof. Květinou

otázky pokládal Jan Hartinger

  Prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc., FCMA. se zapsal nesmazatelně do dějin české farmacie jako zakladatel farmaceutické fakulty v Hradci Králové a iniciátor klinické farmacie. Kromě toho má za sebou neobvykle rozsáhlou vědeckou, organizační a publikační činnost, ve které stále pokračuje i ve věku 83 let. Když jsem přišel (o trochu dříve, než jsme měli smluveno) na Ústav experimentální biofarmacie v Hradci Králové, zastihl jsem ho v „zeleném“ jak právě přešel z operačního sálu vivaria  tedy v činorodé aktivitě. „Chvilku ještě počkejte, musím dopsat nějakou zprávu, protože ve špitále na to čekají, ... zatím si prohlédněte tenhle rukopis, to nám jde právě do tisku.“ S rozhovorem, který přinášíme jsme začali za pár minut...

Co vás přivedlo k farmacii a k farmakologii, proč právě ty se staly Vaším životním krédem?

  Vím, že mám být stručný, tuhle odpověď však musím vzít trochu ze široka. Geneticky jsem zdědil odpor ke stereotypii a dobrodružnou náturu. Stojaté vody, ty pro mě nejsou. Smysl pro dobrodružství jsem asi dostal nejen od sudiček, ale dotvrdila ho i atmosféra mého desetiletého skautování (za války tři roky ilegálně).

 -----------------------------------------------

 Pro pobavení poznámka pod čarou: Pamatuji se, že někdy v gymnaziální kvartě za války při probírání zeměpisu jsme s jedním z mých skautských kamarádů snili, jak po studiích si po vzoru Verneova románu uděláme dva roky prázdnin a vylezeme na Fudži, na Matterhorn a procestujeme africké rezervace. Na konec se mi to všechno splnilo, i když s nemalým zpožděním. Na Matterhorn (ne až na vrcholek) jsem se opakovaně škrábal během svého italského působení, rovníkovou Keňu jsem si užil během několikatýdenního putování s batohem a stanem na zádech od Viktoriina a Baringova jezera až po Indický oceán (jako nadplán jsem ve svých 42 letech lezl na Kilimandžáro) a posvátnou Fudži jsem zdolal při své druhém japonském pobytu ve svých 51 letech.    

-----------------------------------------------

Takže už někdy od gymnaziální sexty mně bylo jasné, že tím neopakujícím se dobrodružstvím by mělo být nějaké bádání. V jiném nedávném interview (Hippokratovské rozhovory, Zdravotnické nakladatelství, 2012) jsem se svěřil, jak jsem se postupně přes jiné vědní discipliny dostal k farmakologii. Tak jen krátce: díky celospolečenské atmosféře, která u nás  vládla v období mého pomaturitního přechodu na univerzitu (1949 - 1950), jsem byl z původní medicíny přešaltrován na farmacii. Za své vědecké začátky a za zaštítění „kádrových“ problémů vděčím své farmakologické učitelce prof. MUDr. Heleně Raškové, mezinárodně uznávané vědecké osobnosti. U ní jsem si jako studentský pomocný asistent začal farmakologii jako vědu namlouvat tak, že se stala mým celoživotním posláním.  

Po škole jste však na Ústavu nemohl zůstat ...

  Přestože se mnou paní profesorka počítala na post vědeckého aspiranta v pražském Purkyňově ústavu, kde farmakologie sídlila, musel jsem po promoci v roce 1953 kvůli již zmíněnému negativnímu kádrovému pozadí na Ostravsko. I tam se na mně prof. Rašková podepsala, zásluhou její intervence jsem kromě farmacie mohl zafušovat do nemocniční biochemie. Bylo to pro mě strastiplné období bez naděje, že bych se mohl k farmakologickému výzkumu někdy vrátit. Naštěstí po vyhraném konkurzu na místo civilního asistenta na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové se podařilo, že jsem se z drápů zdravotnických „politruků“ dostal. Bylo to po půldruhém roce a 14 dnech.

  Na zážitek ze svých prvních hradeckých dnů si dodnes pamatuji. Přisedal jsem u farmakologických rigoróz a zkoušející prof. Grossmann vyhazoval jednoho medika s komentářem: „bodejť byste něco uměl, když vás vídám každý večer v Grandu“. Ve srovnání s pražskou univerzitní anonymní atmosférou jsem byl konsternován, že univerzitní profesor má přehled o posluchačích, kdo z nich chodí do hospody. První výzkumné téma, do kterého jsem byl vtažen mým tehdejším šéfem, zmíněným prof. MUDr. Vojtěchem Grossmannem, byla nemoc z ozáření. Na tu éru rád vzpomínám, uplynulo tehdy teprve 10 let od výbuchu první atomové bomby v Hirošimě, takže postradiační syndrom byl velká neznámá, o cokoliv jsme z aspektu farmakoterapeutických interakcí narazili, bylo novum.  

V Hradci, kde jste tedy začínal na farmakologickém pedagogickém postu, jste spolupracoval i s kliniky. Vím z Vašeho životopisu, že jste měl možnost poznat nejednu významnou osobnost např. z hradecké kardiochirurgie, dokonce jste v jednom rozhovoru napsal, že jedna z tamních  aparatur byla impulzem pro Váš vlastní vědecký vynález ...

  Z Vojenské lékařské akademie se po třech letech od mého hradeckého startu stala znovu Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Vazby mezi předkliniky a klinickými pracovišti byly nesrovnatelné – řekl bych bezprostřednější a vřelejší – oproti např. mamutím pražským podmínkám. Po objevu chlorpromazinu se ve druhé polovině 50. let začala uplatňovat tzv. umělá hibernace (dnes se tomu říká řízená hypotermie), která umožnila prodloužit výkony na otevřeném srdci. První kliniky na našem území, na kterých se při kardiochirurgických intervencích začala využívat „hibernace“ a extrakorporální oběh, byly souběžně v Hradci a v Brně. Měl jsem kliku, že jsem byl přizváván jako neklinický konsultant do týmu jednoho ze zakladatelů naší kardiochirurgie profesora Jaroslava Procházky (nemusím zdůrazňovat, jak jsem si považoval, když jsme se později stali tak dobrými přáteli, že jsme párkrát byli na společných zahraničních dovolených a že jsem mohl malou kapitolou přispět do jeho posmrtně vydané biografické knížky). Dnešní posluchači si většinou myslí, že si dělám legraci, když vzpomínám, jak se to tehdy dělalo. Pacientovi se v anestetickém rauši podal chlorpromazin. Teplota se snižovala a rektálně měřila v obyčejné koupelové vaně, naplněné ledovou tříští se solí. Po dosažení 27 °C ho sestry obalily vaky s ledem a byl převezen na sál. A byl to právě ten mimotělní oběh, ze kterého jsem okoukal náhradu „srdeční pumpy“. S pomocí fakultního mechanika jsme sestrojili zmenšený model, který jsme vtěsnali do termostabilního boxu, a na světě byla originální aparatura pro perfúzi přežívajících orgánů, isolovaných z pokusných zvířat.

Měl jste tehdy příležitost poznat i zahraniční pracoviště. Jaké byly Vaše dlouhodobé pobyty v Itálii a potom v Japonsku?

  V roce 1966 po habilitaci jsem vyhrál konkurz vědeckého pracovníka v proslulém farmakologickém ústavu Mario Negri v italském Miláně. Tamní vůdčí osobnost prof. Silvio Garattini měl nesmírně široký akční radius, mimo jiné koordinoval jeden z evropských onkologických programů. Tak trochu proti mé vůli mě a mou perfúzní techniku kooptoval do studií zaměřených na ovlivňování metastatických procesů (modelem byly ascitické buňky Ehrlichova karcinomu). Poté, co jsem Silvia přesvědčil (a uplatnil to i v publikaci, která z toho vzešla), že si hrajeme s pouhou buněčnou diseminací, jsem se dostal k tomu, co jsem chtěl v Itálii zkoumat, to je k biotransformačním mechanizmům xenobiotik. Díky spolupráci s tamními univerzitními chemiky jsem měl k dispozici modelové látky ze skupiny čerstvě objevených anxiolytik benzodiazepinové řady, konkrétně diazepam, nitrazepam a jejich deriváty. Izolovaná pefundovaná játra jsme „krmili“ jak mateřskými látkami, tak jejich metabolity. Detekovali jsme je nejen v perfuzním mediu, ale i ve žluči. To nám umožnilo popsat hierarchii, jak se studované látky postupně biodegradují. A nejen to, tím že jsme perfuzát mohli zahltit i koncentracemi, které by v „in vivo“ podmínkách organizmus zahubily, našli jsme i stopy metabolitů, jinak neobjevitelných. Takhle zjištěná data u pokusných potkanů a myší jsme se snažili porovnat s biotransformační kinetikou u lidí. Lidskými probandy jsme byli já a můj italský laborant. Přiznám se, že po jedné z intravenózních, poněkud vyšších dávek diazepamu nám moc dobře nebylo!

  Pokud jde o Japonsko. Popularita ústavu Mario Negri byla taková, že snad nebylo dne, aby ho nenavštívila nějaká mezinárodně uznávaná vědecká autorita. Pro mě byla rozhodující návštěva děkana z lékařské fakulty tokijské Nihon university. Toho zaujalo to, co jsem dělal, natolik, že mě nabídl post „visiting professora“. V Itálii jsem končil v květnu 1968, v Tokiu jsem měl nastoupit 1. září. Smůla byla, že v srpnu do toho vpadly tanky s nezvanými ruskými a dalšími východními okupanty. Cestu do Japonska jsem si musel platit ze svého a nejlacinější transfer byl v té době přes Moskvu, Vladivostok a pak lodí do Yokohamy a odtud do Tokia. Takže zatímco, kdo mohl, utíkal na Západ, já jsem se snažil dostat na Sibiř. Když jsem s více než týdenním zpožděním konečně odletěl z Prahy a po dvou dnech přistál na letišti v Chabarovsku (v letadle byli kromě mě jen samí Japonci), tak nám odebrali doklady, odvezli nás autobusem, abychom viděli Amur a na nádraží nám dali oběd. Pak přišli pánové v uniformách, začali vyvolávat jednotlivé cestující, každému předali doklady včetně vlakové místenky a pasažéři postupně nastoupili do přistavené vlakové soupravy. A já pořád nic. Než jsem se stačil ozvat, proč na mě zapomněli, tak pánové odešli a vlak odjel. Na svůj osiřelý kufr na peróně jsem koukal oknem. Po diskuzích s „eisenboňáky“ mě večer odvezli na milici, dali mi pirohy s čajem a ráno snídani. Dovedete si představit pocit být na nechvalně známé Sibiři a bez dokladů! V poledne přišel někdo s vyšší šarží s tím, že jsem prý neměl zaplacenou tu vyjížďku na Amur. Vyklopil jsem pár rublů, podle mě to bylo asi za ty pirohy a hlavně za jejich telefonáty do Moskvy, a mohl jsem pokračovat podél Ussuri a čínské hranice do vladivostockého civilního přístavu Nachodky. Rezervovaná loď byla samozřejmě už někde u Hokaidy, takže další třídenní strastiplné čekání na příští parník!

  Na tokijské univerzitě to potom už bylo fantastické, „Pražské jaro“ bylo tak populární, že japonští kolegové se mně snažili vyjít maximálně vstříc. Poprvé jsem se tam setkal s pokusnými miniprasaty jako s experimentálním druhem, který je metabolicky a fyziologicky zvlášť podobný člověku. Od té doby se bez tohoto pokusného „přítele“ v mých laboratořích neobejdeme. Jde o jednu z těch osobních výzkumných domén, jejímž cílem je co nejbezpečnější přenos farmakokinetických předklinických výsledků do klinické farmakologie, čili predikce pro první fáze klinických studií nových léčiv. Snažím se tak plnit motto, které jsem převzal z nedostižného Jana Evangelisty Purkyněho a které jsem si dal před cca 50 lety do svého badatelského vínku: ne sit medicina gravior ipso morbo (aby léčení nebylo horší než sama nemoc)!  

Svými výzkumy v komparativní farmakologii cílené na klinické aplikace jste obecně znám. Mohl byste uvést příklad některého z výzkumů, který se Vám podařilo dotáhnout až do klinické studie?

  Každý start do nejprvnější fáze klinického zkoušení prožíváme s pochopitelnou nervozitou a neklidem. A to přesto, že máme k dispozici výsledky z důkladně promrskané předkliniky a i přesto, že samozřejmě začínáme s malými dávkami a na zdravém dobrovolníkovi. Jako příklad varovné nedočkavosti mě napadá náš – dnes už 20 let starý – případ. Tady na Ústavě (Ústav experimentální biofarmacie) jsme spolu s farmaceutickým chemikem doc. Tomášem Vontorem vymysleli makromolekulární sloučeninu (pracovně nazvanou VOKV = Vontor-Květina), která nabízela několik míst, kam by šlo navázat léčiva s vhodnou strukturou. Prokázali jsme na potkanech, že k postupné biodegradaci této makromolekuly dochází ve stěně střevní, takže by se dala využít k řízenému uvolňování navázaného léčiva. Jako modelové léčivo jsme na ni úmyslně navázali látku s vysokým terapeutickým indexem, expektorans ambroxol. V pokusech na prasatech to fungovalo jako u potkanů, ještě po 48 hodinách jsme v krvi prokazovali stopové koncentrace ambroxolu. Zbývalo tedy zjistit, jestli se to bude chovat stejně i v lidském střevě. V prasečím pokuse byly plazmatické hladiny uvolňovaného ambroxolu samozřejmě nižší ve srovnání s podáním samotného nenavázaného ambroxolu. Spočítali jsme proto, kolik komplexu bychom museli podat, abychom se dostali na žádoucí systémové hladiny uvolněné látky. Bývá zvykem, že prvními probandy jsou sami autoři. Už proto, že o nové látce toho nejvíc vědí a mohou tak postřehnout eventuální neočekávanosti. Takže jednoho dne ráno po sedmé hodině jsme oba spolkli vypočítanou dávku a … v devět jsme byli na intenzivní péči. Jako bych to byl tušil, den předtím jsem naštěstí zavolal jednomu ze svých bývalých žáků, který byl v té době šéfem interny, a naznačil mu, že kdyby mně a kolegovi bylo následný den poněkud mdlo, tak že máme v sobě směs s ambroxolem a že kromě zavodňování by bylo dobré odebírat vzorky krve a moče, abychom věděli, jak to vypadá s kinetikou toho, co jsme si vzali. V moči jsme ambroxol čůrali ještě za týden, pokud jde o jeho plazmatickou maximální koncentraci, ta byla hned po podání tak extrémně obrovská, že několikanásobně přesahovala minimální toxickou hladinu. V čem bylo „jádro pudla“? Spočítali jsme to sice dobře, jenže tou velkou koncentrací ambroxolu jsme vysytili všechna vazebná místa na nosné molekule, otrávili jsme se tedy zbylým volným ambroxolem. Je jasné, že by byl stačil ještě jen jeden pokus na prasatech s tou vyšší dávkou a na tu svou pitomost bychom samozřejmě přišli.

Další událostí, která má klíčový význam pro rozvoj české farmacie, byl vznik nové fakulty v Hradci Králové, kterou jste vedl 20 let jako děkan. Jak vzpomínáte na její začátky a budování?

  Od roku 1959 se díky různým politickým machinacím dala farmacie studovat jenom v Bratislavě. Na podzim 1968 se republika přeměnila v Česko-Slovenskou federaci, takže se naskytla šance, aby se farmaceutické studium do Česka vrátilo. Tehdejším ministrem zdravotnictví v české vládě (která ještě chvíli přetrvávala ve složení z „Dubčekovské“ éry) byl farmaceut Dr. Vladislav Vlček, žák významné farmakognostického osobnosti prof. Eduarda Skarnitzla. Oba mě na jaře 1969 (bylo to záhy po mém návratu ze zahraničního působení) oslovili - jako tehdy jediného docenta středního věku v Česku původem farmaceuta – abych se ujal boje za obnovení pražské farmacie. Nejprve jsem odolával s argumentací, že o farmacii toho moc nevím a že má dosavadní kariéra je spojena jen s farmakologií na lékařských fakultách. Nakonec mě do těch snah uvrtali. Abych to zkrátil: po hodně složitých vyjednáváních se nám spolu s českými učiteli bratislavské fakulty podařilo, že už v září 1969 se začalo na nové fakultě v Hradci Králové učit. Kandidaturu Prahy, Brna, Olomouce, Opavy a Jihlavy převálcoval Hradec díky velkodušným podmínkám. Představitelé města se zavázali postavit budovu, rozšířit studentské koleje (to vše mělo podle zákona financovat ministerstvo školství) a zajistit přes 40 bytů pro příchozí učitele. Že se tak trochu blafovalo, k tomu jsem se přiznal až po několika letech. Tvrdil jsem, že na objekt bude stačit 20 milionů (vybavení slíbila pokrýt Karlova univerzita), nakonec to však bylo milionů 120. Ve svých 39 letech jsem se stal děkanem (tvrdilo se, že v té době jsem byl nejmladším děkanem za celou novodobou historii university) aniž bych měl páru, co obnáší řízení vysoké školy, a i moje informovanost o úrovni a recentních didaktických přístupech jednotlivých farmaceutických disciplin byla mlhavá. Funkci jsem proto vzal jen na rok, nakonec jsem děkanoval víc než 20 let.

  Budování fakulty na zelené louce byly samozřejmě nervy. První budovou byl rozestavěný panelák. Díky osobní známosti s vynikajícím architektem ing. Karlem Šmídem, se podařilo projekt vnitřního uspořádání horečně přemalovat a vtěsnat tam co nejvíc laboratoří. Okresní hygienik byl také kamarád (byl před tím asistentem na lékařské fakultě), takže hygienické kontroly se dařilo odkládat na hodně vzdálené neurčito. Byli jsme totiž hluboko pod předepsanými normami jak, co do čtverečních metrů, tak co do výšky stropů na počet posluchačů, a i mimo hranice dalších předpisů.    

S postupným rozvojem fakulty došlo k rozdělení studia do tří oborů, propagoval jste tehdy  klinickou farmacii ...

  Tady Vás opravím v termínu „došlo“, ono nedošlo, ale bylo tvrdě vybojováno. Ve druhé polovině sedmdesátých let někdo nahoře rozhodl bez konzultací s akademickou obcí, že se v rámci šetření (nepřipomíná to tak trochu dnešek?) zkrátí vysokoškolské studium na čtyřleté u všech technických oborů a z těch univerzitních u pedagogů a farmaceutů. Zastával jsem tehdy funkci předsedy farmaceutické sekce federální komise pro vysokoškolské studium, a tak všichni, co měli s farmacií něco společného (včetně Slováků), očekávali, co s tím udělám. Opřel jsem se o svou farmakologickou autoritu a předestřel jsem několika chytrým z těch mocných jednak příklady farmakoterapeutických „gulášů“ z našeho terénu a jednak recentní studií WHO, podle které okolo 20 % nemocných je hospitalizováno na lůžkách interních oddělení pro iatrogenní následky farmakoterapie. Přesvědčil jsem je, že farmaceuti jsou natolik erudováni, že by po určitém specializování mohli být adekvátními konsultačními partnery lékařů v celém terénu a že výsledkem by bylo postupné racionalizování farmakoterapie. Na poslední chvíli se tak podařilo prokličkovat do zákonné úpravy kompromisní řešení. Jeho podstatou byl jednak vznik pětiletého studijního oboru klinické farmacie, se kterým se svezlo i pětileté studium technologické farmacie cílené na farmaceutický průmysl, a jednak stanovení kvóty 40% posluchačů pro čtyřleté studium tzv. obecné farmacie, směrované na lékárenství. Byli jsme tehdy opravdu první v Evropě, kteří zavedli v pregraduálním studiu klinickou farmacii. Koncepčním smyslem naší klinické farmacie, jak jsem ho v příslušných materiálech deklaroval (a částečně i okoukal ve Spojených státech během jednoho farmakologického kongresu), bylo proorganizovaní konsultační a konsiliární činnosti adekvátně vzdělaného farmaceuta s lékařskými týmy. V průběhu osmdesátých let se skutečně podařilo, že pár takových center dobře fungovalo. Těší mě, že podobná spolupráce pokračuje i v současnosti například v Praze na Bulovce, ve Všeobecné fakultní nemocnici a Na Homolce, v Brně pak v Nemocnici u sv. Anny. Od prvopočátku jsem negoval vizi, že by lékárník mohl nějak obsáhle terapeuticky radit pacientovi při výdeji léků na recept. O pacientovi neví prakticky nic, nezná léčebné záměry předepisujícího lékaře a na nějakou psychologickou či anamnestickou debatu nemá časový prostor. Pokud jde o současnou organizaci lékárenství, jsem sice „za vodou“, mám však dojem, že vysokoškolsky vzdělaný lékárník by byl super platný především za tárou volně prodejných léků, kde jde o první zdravotnickou linii styku s klientem, farmaceut si s ním může pohovořit a je-li seriózní, měl by být redukčním sítem v džungli propagovaných tzv. potravních lékových a jiných doplňků.  

   U toho jsem už nebyl, když porevoluční „globalizační“ reforma sjednotila a zkrátila farmaceutické studium (direktivně povinná praxe v lékárně, která by měla patřit do postgraduálu, jak si to uhájila medicína, ošidila studium o půl roku!). Pro zajímavost: na univerzitě v Miláně okopíroval náš studijní systém tamní dlouhodobý děkan a můj osobní přítel prof. Paoletti. Ten se s evropskými direktivami vypořádal tak, že „kdo chce do lékárny, bude studovat podle Evropy, kdo chce něco víc, má k dispozici klinicko-farmaceutický studijní směr“. A je zajímavé, že o oba směry je přibližně podobný zájem.    

  Kromě Fakulty jste založil i Ústav experimentální biofarmacie Československé akademie věd. Jaká byla cesta ke vzniku tohoto ústavu?

  Na začátku osmdesátých let jsem byl zvolen členem korespondentem ČSAV, o něco později akademikem. Prezidium Akademie mě vyzvalo, abych spolu se slovenským akademikem Teofilem Niederlandem udělal inventuru, jak to vypadá v Akademii s lékovými výzkumy. Ve zprávě, kterou jsem přednesl na Valném shromáždění, jsme shrnuli řadu příkladů látkových individuí z produkce především akademických chemických ústavů, která by podle struktury mohla být potenciálními léčivy, že však neexistuje akademická instituce, která by je farmakologicky prověřila. „Ad hoc“ se pak valné shromáždění usneslo takové pracoviště zřídit. Nejprve vzniklo Oddělení experimentální biofarmacie při pražském Ústavu experimentální medicíny, které jsem dostal na starost. Nebudu komentovat další složitosti a detaily, které nakonec v roce 1985 vedly k přeměně tohoto oddělení na samostatný Ústav experimentální biofarmacie v Hradci Králové. Podmínkou bylo, že přijmu post externího ředitele. Mezi prvními, pro které jsme dělali farmakologický a farmakokinetický servis, byly produkty z laboratoří dnes populárního prof. Antonína Holého (až do jeho nedávného úmrtí jsem byl členem jeho užší vědecké rady). Jako další příklad z našich tehdejších „servisních“ aktivit mě napadá spolupráce při vývoji nových generací platinových cytostatik s kolektivem prof. Jaroslava Drobníka z Wichterleho Ústavu makromolekulánní chemie, anebo imunosupresiva cyklosporinu z originální technologické produkce Parazitologického ústavu a opavské Galeny.

Jak probíhalo spojení Ústavu s farmaceutickou firmou PRO.MED.CS po roce 1989?

  To bylo v roce 1992. Tehdy se Akademie tzv. zeštíhlovala likvidováním řady institucí. Bylo mně jasné, že to hrozí i nám jako jednomu z nejmladších akademických ústavů. Shodou náhod jsme tehdy zpracovávali – v tzv. smlouvě o dílo – několik toxikologických studií pro čerstvě vzniklou akciovou společnost PRO.MED.CS Praha. To byl impuls k rozvinutí dalších spoluprácí, které nakonec vyústily v podepsání smlouvy o přeměně našeho Ústavu na společné pracoviště Akademie ČR a této farmaceutické průmyslové instituce. Vzájemné zájmy se podařilo propojit tak, že pro náš tradiční výzkum základního charakteru „mezidruhově srovnávací farmakokinetiku“ jsme jako lékové modely používali látky, které byly v programu PRO.MEDu. Kromě toho jsme se zavázali realizovat bioevivalenční studie firemních generik.

Tím se dostáváme k obecnější otázce, týkající se generických přípravků. Generická záměna je v současné době poměrně dost diskutované téma. Co si o tom myslíte?

   Bez generik se samozřejmě neobejdeme, jinak by nás pojišťovny nechaly vymřít pro neléčení. Diskutovanou otázkou je, jaká je skutečná realita ekvivalencí mezi originály a jejich kopiemi. Normy, ať evropské anebo americké (FDA), vymezují ekvivalenční kriteria mezi referenčním lékem a generikem pouze na bioekvivalenci farmakokinetickou, realizovanou na zdravých dobrovolnících. Má-li být generikum uznáno za ekvivalentní, musí jít o stejnou lékovou formu, o použití stejných pomocných látek (nikoliv však o absolutní podobnost jejich vzájemných koncentrací, ty jsou firemně důvěrné) a musí splnit podobnost ve všech základních farmakokinetických parametrech (c-max, t-max, AUC) v rozmezí 80 – 125 %. Bioekvivalence farmakoterapeutická předepsána není. Důvodem je obtížnost jejího praktického provedení. Muselo by jít o zkřížené studie na dostatečně velkém vzorku pacientů s přesně vymezenou diagnózou a s dostatečnou délkou sledování kritérií léčebného výsledku. V podstatě bychom se tak dostali na úroveň 3. stupně klinických lékových prověrek. Došlo by tak k prodloužení vývoje generického přípravku a hlavně cenové relace by se nakonec významně méně lišily od lékového originálu. Takže „summa summarum“: na základě mezinárodně domluvených pravidel se skutečná podobnost mezi originálem a kopií pohybuje v rozmezí těch 20 – 25 % okolo 100 %. Pokud jsem občas dotazován, co si myslím o zaměnitelnosti mezi přípravky, obvykle odpovídám, že při zahájení léčby je to více méně jedno, který se synonymních přípravků je ordinován, výměny během léčby např. podle okamžité ceny však považuji za – mírně řečeno – nevhodné.

  S ošidnostmi s absolutní bioekvivalencí jsme se párkrát setkali i v rámci našich ústavních spoluprací. Vzpomínám například na jednu studii s generikem, ve které nám kinetická bioevivalence nevyšla (c-max bylo nižší oproti referenčnímu originálu), farmakodynamická však ano (tu jsme dělali nad legislativní normu). Mohli jsme tak v jedné publikaci upozornit, že u dané dlouhodobé léčby se zřejmě používají zbytečně vysoké dávky. Druhým případem, se kterým jsme se dost natrápili, a který se v obecnějším pojetí týká všech opticky aktivních molekul, bylo antidysrytmikum propafenon. U něho se po počátečním nadšení začaly množit kasuistiky, že někdy dochází k antiarytmickému zhoršení. Nebudu zdržovat, jak jsme se s tím problémem při studiu propafenonového generika prokousávali, nakonec nám pokusy na potkanech naznačily, že vliv na natriový kanál (podstatu antiarytmického efektu) má pouze levotočivý enantiomér, zatímco pravotočivý navozuje periferní vasokonstrikci. Takže pro ekvivalenci nestačí jen údaj o obsahu bazální struktury účinné složky, ale i poměry v zastoupení jejích enantiomérů.  

Hradci jste zůstal věrný, i když jste jistě měl mnohé nabídky z pražských, nebo zahraničních pracovišť, co Vás přimělo zůstat?

  Jednak jsem doma, tady v Čechách, kde jsem se narodil. V cizině, i když vás mají seberadši (např. Itálii považuji za svou druhou vlast a v Mario Negri mě opravdu přetahovali), jste přece jen imigrant s jinou ať už vrozenou nebo získanou náturou. Pokud jde o ten Hradec: Cítím se pořád jako Pražák. Když jsem do Hradce přišel, tak mě prof. Rašková utěšovala „dva, tři roky tam vydržíš a pak Tě k nám dostaneme“. Že jsem tady doživotně domestikoval, jsem už před chvílí naznačil. Nacházet a vytvářet vzájemnou důvěru v dlouhodobých mezioborových vazbách a v mezi-týmových spoluprácích, k tomu vede dlouhá cesta a dlouhé hledání. A když se to najde, pak je z toho výzkumné „perpetum mobile“, které by bylo hříchem opustit. Ještě v současnosti mám částečný úvazek ve fakultní nemocnici a koumáme se zdejšími gastroenterology na prasatech, jak využívat např. gastrickou elektrografii anebo kapslovou mikrokameru pro upřesňování farmakoterapie.

Od nejednoho farmaceutického absolventa vím, jak vzpomíná na Vaše přednášky. Jak se díváte na uplatnění těch současných a na perspektivy těch budoucích?

   K první části otázky: Už od svého působení u prof. Raškové jsem učil rád a učím rád dodnes (jsem z učitelských předků). Při jednom svém bilancování jsem přibližně aproximoval, že za těch více než 60 let, co ve svém džobu působím, prošlo mýma rukama přes 6000 posluchačů (ať už mediků nebo farmaceutů). Je pro mě potěšením, že mě dosud mezi sebe zvou při výročích svých promocí.

  K té druhé části: Uvědomte si, že v posledních 23 letech jsem jen a jen u „své“ farmakologie. Proto, co teď řeknu, berte s velkou rezervovaností. Farmaceut prakticky vypadl jako vývojář z našeho farmaceutického průmyslu. Ten se podařilo v devadesátých letech jako průmysl produkující lékové originály úspěšně rozbít. Vývoj a produkce generik moc farmaceutů nepotřebuje, sem tam nějaké uplatnění se tam dá najít v marketingu. Takže - pominu-li akademické zkoumání – zbývá spojitá nádoba mezi lékárenstvím a ostatním zdravotnictvím. Do spletitostí soudobých lékárenských služeb nevidím. Myslím však, že to, z čeho jsme kdysi vyšli při tvorbě klinické farmacie, se nezměnilo, ba nůžky se ještě více rozevírají. Na jedné straně se neustále prohlubují specializace lékařů (především pro pokroky a složitosti v diagnostických technikách) a na druhé straně narůstají plejády nových léků a nepřehledných generických synonym, které však bohužel nejsou v přímé úměře s terénními znalostmi o jejich účinnostních mechanizmech. Nezbývá tedy, než hledat – nikoliv autoritativně, ale argumentačně a úrovní znalostí – úzká místa ve zdravotnických službách, kde by farmaceut mohl být platný či nepostradatelný.

Zaujalo mě Vaše osobní „ex tempore“ při nedávném životním jubileu prof. Jana Solicha a doc. Václava Ruska. Mohl bych poprosit o stručný komentář?

  Svého času o mně někdo řekl, že jsem se narodil tak trochu anachronicky, že svým vyhroceným smyslem pro etiku a pravdivost patřím spíš asi tak někam do doby idealistického obrozenectví. Něco na tom bude. Od prvopočátků, co jsem chtěl vědu dělat, mě provázelo a furt mě provází nadšení pro věc, kterou dělám, notná dávka možná že naivního idealizmu, a bezmezná úcta ke všemu živému a s tím spojená pokora.

  Víte co, ve smyslu toho osobního vyznání mě napadá, že bych mohl na závěr našeho povídání ocitovat kousek pasáže ze svého někdejšího projevu při převzetí čestného doktorátu (vyšel tehdy „in extenso“ v „Klinické farmakologii a farmacii“, zkusím ho vyhledat):

  „Když se poohlédnu po svém badatelském okolí, nemohu nevidět, že jen sem tam některý z těch nadaných se stane vyvoleným a může realizovat své invenční představy. Že z těch vyvolených má pak sem tam někdo takovou dávku štěstí, že čas od času dojde k pomíjivému pocitu uspokojení nad výsledky svého snažení a k obecnějšímu uznání. Další, daleko širší armádě nadaných a vyvolených s menší dávkou štěstí musí stačit jen a jen pocit zadostiučinění za dar objevitelských možností, nic už víc ... Přál bych těm, kteří tvoří a budou tvořit naše profesionální rodiny, aby bylo mezi nimi v každé době dostatek osvícených jedinců s přirozenou mezioborovou autoritou a se schopností nejen vytvářet a ale i realizovat strategické vize … a vidět ve svém poslání naplnění jedinečností toho žití, které je jim dopřáno.“

Děkuji za rozhovor.

Česká lékařská společnost J. E. Purkyně informuje o možnosti kontroly a aktualizace členství v nově zpřístupněném profilu člena v členské databázi. 

Zároveň prosí o aktualizaci osobních údajů.

Dostupné na www.cls.cz, zde kliknout na horní lištu vpravo- Stát se členem/Přihlásit se

Přihlášení do profilu:

je možné pro všechny členy, kteří mají v databázi uvedený email, uhradili první členský příspěvek a tím si profil aktivovali.

Ve dnech 11. května a 1. června 2022 proběhla na IPVZ atestační zkouška v oboru Klinická farmacie.

Atestační zkoušku úspěšně složily tyto farmaceutky:

Mgr. Barbora Brezinová, Ph.D. 

Oddělení klinické farmacie, Fakultní nemocnice Plzeň- Lochotín

PharmDr. Lenka Dvířková

Oddělení klinické farmacie, Fakultní nemocnice Plzeň- Bory

Mgr. Klára Hortová

Oddělení klinické farmacie, Fakultní nemocnice Bulovka

Mgr. Michaela Kovačič

Oddělení klinické farmacie, ÚVN Praha

Mgr. Lucie Polášková

Oddělení klinické farmacie, ÚVN Praha

Mgr. Katarína Révészová

Oddělení klinické farmacie, ÚVN Praha

PharmDr. Kateřina Skopalová, Ph.D.

Kroměříž

PharmDr. Gabriela Vaculová

Oddělení klinické farmacie, Fakultní nemocnice Olomouc

Mgr. Renata Žáková

Pracoviště klinické farmacie, Nemocnice Jihlava

Novým klinickým farmaceutkám srdečně gratulujeme a přejeme jim hodně zdaru.

V sekci Doporučení pro podání léčiv sondou bylo aktualizováno 7 doporučení, která se týkají inhibitorů protonové pumpy – konkrétně: omeprazol-tobolka, omeprazol-suspenze, esomeprazol-tobolka, lansoprazol-tobolka, lansoprazol-suspenze, pantoprazol-tableta a rabeprazol-tableta.

Ve dnech 25.-29. dubna 2022 se v Ostravě uskutečnil 24. ročník Colours of Sepsis, festivalu intenzivní
medicíny.
Česká odborná společnost klinické farmacie byla letos již potřetí garantem jednoho z odborných
bloků. Společným tématem přednesených kazuistických příspěvků bylo použití antimykotik u
pacientů v intenzivní péči.

Kompletní program kongresu je k dispozici zde – https://coloursofsepsis.cz/.

Oddělení klinické farmacie Fakultní nemocnice Bulovka se letos v lednu stalo na tři týdny hostujícím pracovištěm pro stáž Mgr. Natálie Hromníkové, kolegyně ze Slovenska, která je doktorandkou Farmaceutické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.

V průběhu stáže měla kolegyně možnost zažít běžné pracovní dny klinického farmaceuta, účastnila se vizit na různých odděleních (chirurgie, dermatologie, ortopedie, onkologie, pneumologie a interny) a také měla možnost poznat metodiku práce na oddělení klinické farmacie.

O jejích dojmech z této stáže si můžete přečíst v časopise Farmakoviny na str. 30 - 33.

Záložka Publikace v oboru Klinická farmacie  byla aktualizována a doplněna o publikace našich kolegů a kolegyň.